DOPIS NEMOCNÝM – Postní doba a Velikonoce 2024
Milí přátelé, drazí nemocní, milí senioři, sestry a bratři,
čas od času se objeví snahy odněkud odstranit kříž. Jednou je to z letáku nějakého obchodního řetězce, kde kříže na kopulích chrámů úplně nezapadají do propagační strategie. Jindy je to z nějakého veřejného prostranství nebo ze škol v té či oné zemi. V prožívání postní doby a Velikonoc má kříž velmi důležité místo. Nejenže se během postu modlíme pobožnost křížové cesty, ale v jednom ze dnů velikonočního třídenní, na Velký pátek, je uctívání kříže podstatnou součástí bohoslužby. Jako by nám Velikonoce každý rok připomínaly, že kříž ze života odstranit nelze. Právě naopak, neměli bychom ho nikdy ztratit ze zřetele. To, co se na kříži odehrálo, má pro nás zásadní význam – je to Ježíšova oběť. Tu není možné z lidských dějin vymazat.
Byly v dějinách tendence představit křesťanský život pouze ve znamení vzkříšení – jako by byl pouze slavením, nebo představit mladým lidem evangelium bez jakéhokoliv požadavku na sebezřeknutí se a oběť. Bez kříže ztrácí křesťanství svůj základ a je nevýrazné, vybledlé a zamlžené. Kristus bez kříže nás nechává zatížené našimi hříchy. Stvoření nestálo Boha nic, ale vykoupení ze hříchu ho stálo život. Láska bez oběti není láskou.
Už více než dva roky jsme denně informováni o válce na Ukrajině. Kyjevský rodák, křesťanský filosof Nikolaj Berďajev, kdysi napsal: „Oběť je to, co chce svět odejmout z křesťanské víry.“ Oběť je náročná, vyžaduje dát něco ze sebe. Bez ochoty k oběti, bez připojení se ke Kristově oběti je naše víra prázdná. Milí bratři a sestry chci vám poděkovat za to, že své bolesti spojujete právě s Kristovým křížem a přinášíte je jako oběť za své blízké, za farnosti, za diecézi. Proměňujete je tak ve znamení naděje. Svět potřebuje kříž právě proto, že je znamením Kristovy oběti za naše hříchy. Svět bez kříže a Kristovy oběti by byl světem bez naděje. Můžeme si to denně připomínat i slovy jednoho známého starokřesťanského zpěvu: Ave crux, spes unica – Buď zdráv kříži, jediná naděje!
Přeji vám Velikonoce plné naděje a žehnám
+ biskup Martin David
ČEKÁ NÁS TO LEPŠÍ
Vážení senioři, milí nemocní, velký spisovatel Franz Kafka napsal: „Nikdy nezestárne, kdo si uchová schopnost vidět krásu.“ Vidět krásu je v lidském životě čímsi automatickým, vrozeným. To, co se člověku líbí, přitahuje jeho pozornost a pohled a nemusí o tom vůbec přemýšlet. Ovšem to, co se člověku líbí, je také určeno jeho vlastním vnitřním nastavením. Podle toho, jaký je postoj mého srdce, koho nebo co mám rád, komu nebo čemu věřím, se odvozuje mé pojetí krásy. Určitě znáte ve svém okolí někoho, kdo je stále nespokojený nebo si pořád na něco stěžuje. S takovým člověkem je těžké soužití. Kromě toho existuje velké nebezpečí, že svůj pesimistický pohled přenese také na ostatní. Ten, kdo je stále s něčím nespokojený, nedokáže vidět krásu, i kdyby se mu přímo nabízela. Nechci, abychom si nyní vybavovali lidi, kterých se to týká, a na někoho ukazovali prstem. Spíše si přeji, abychom si uvědomili, že nebezpečí upadnutí do smutku, beznaděje a přehnané kritičnosti hrozí i nám. Hrozí totiž každému člověku a stačí k tomu opravdu málo.
Prvním krokem k tomuto stavu je přílišné setrvávání v minulosti. To začíná tím, že člověk jen vzpomíná a tvrdí, že všechno pěkné již bylo a nic dobrého už na něj nečeká. Minulost se tak nestává radostí, na kterou vzpomínám s vděčností, ale bolestí z toho, že to, co bylo, je už pryč. Vzpomínky nám ale Pán Bůh dal jako prostředek radosti, který nám pomůže překonávat současné těžkosti, protože nás potěší na duši. Druhým krokem k zatrpklosti je nespokojenost s přítomností. Nic není dobré, nikdo se o mě nezajímá, nic se mi nedaří. I přítomnost je pro člověka Božím darem. Není nám ovšem dána k tomu, aby se nám druzí věnovali, ale abychom se o druhé zajímali my. A pokud má člověk pocit, že ostatní na něj nemají čas, může zkusit on sám dát svůj čas jim třeba tím, že se za ně modlí. Je to těžké, velmi těžké. Ale pokud se o to pokusíme, bude to požehnané a přinese to smysl naší bolesti. A konečně za třetí je zde naše budoucnost. Je smutné, když člověk od budoucnosti nic nečeká a žije v přesvědčení, že nebude dobrá. Chápu, že uprostřed bolestí, stáří a opuštěnosti se tento pocit snadno dostaví. Ale copak to nejlepší pro nás nechystá sám Bůh ve svém království? I kdyby na člověka na této zemi čekala už jen perspektiva nemoci a lůžka, to nejlepší má stále před sebou. Je to pozvání do Božího království, kde už teď vládne shon a starost při přípravě na chvíli, kdy se tam objeví. Na to nikdy nezapomínejme, protože to nejlepší nás teprve čeká.
P. ThLic. Dr. Daniel Vícha biskupský vikář pro pastoraci a vzdělávání
Vraťme se do Galileje
Úryvek z promluvy papeže Františka – Velikonoční vigilie 2023
Ženy, jak říká evangelium, „šly navštívit hrob“ (Mt 28,1). Myslí si, že Ježíš je na místě smrti a že vše navždy skončilo. I nám se někdy stává, že si myslíme, že radost ze setkání s Ježíšem patří minulosti, zatímco v přítomnosti známe hlavně zapečetěné hroby: ty našich zklamání, naší hořkosti a nedůvěry, které říkají „už se nedá nic dělat“, „věci se nikdy nezmění“, „je lepší žít ze dne na den“, protože „o zítřku není nic jistého“. … A možná jsme se také setkali tváří v tvář se smrtí, protože nám vzala sladkou přítomnost našich blízkých nebo protože se nás dotkla v nemoci či neštěstí, a my jsme snadno propadli deziluzi a pramen naděje vyschl … Tak se pro tyto či jiné situace – každý z nás zná ty své – naše cesty zastavují před hroby a my zůstáváme stát bez hnutí, pláčeme a truchlíme, osamoceni a bezmocní, abychom si zopakovali své „proč“. Onen nekonečný řetězec “proč“…
Namísto toho ženy o Velikonocích nestojí ochromené před hrobem, ale, jak říká evangelium, „se strachem a velkou radostí spěšně opustily hrob a běžely to oznámit jeho učedníkům“ (v. 8). Přinášejí zprávu, která navždy změní život a dějiny: Kristus vstal z mrtvých! (srov. v. 6). A zároveň zachovávají a předávají Kristovo přání, jeho pozvání učedníkům: ať jdou do Galileje, protože tam ho uvidí (srov. v. 7). Ale, bratři a sestry, položme si dnes otázku: Co to znamená jít do Galileje? … Jít do Galileje tedy znamená vrátit se k původní milosti, znamená to znovu nalézt vzpomínku, která obnovuje naději, „vzpomínku na budoucnost“, kterou nás poznamenal Zmrtvýchvstalý.
Bratři, sestry, následujme Ježíše do Galileje, setkejme se s ním a pokloňme se mu tam, kde očekává každého z nás. Oživme krásu doby, kdy jsme ho po objevení živého prohlásili za Pána svých životů. Vraťme se do Galileje, do Galileje naší první lásky: navraťme se každý do své vlastní Galileje, do Galileje našeho prvního setkání, a povstaňme k novému životu!