Poselství papeže k Světovému dni nemocných

„Naděje však neklame“ (Řím 5,5) a posiluje nás v soužení

 

Drazí bratři a sestry!
Slavíme 33. Světový den nemocných v Jubilejním roce 2025, v němž nás církev vyzývá, abychom se stali „poutníky naděje“. Provází nás Boží slovo, které nám prostřednictvím svatého Pavla přináší poselství velkého povzbuzení: „Naděje však neklame“ (Řím 5,5), ba naopak, posiluje nás v soužení.

 

Jsou to utěšující slova, ale zvláště u těch, kteří trpí, mohou vyvolat určité otázky. Například, jak zůstat silní, když je naše tělo zasaženo vážnou nemocí, která nás zneschopňuje a která vyžaduje léčbu, jejíž náklady jsou nad naše možnosti? Jak to zvládnout, když kromě vlastního utrpení vidíme i utrpení těch, kteří nás milují, a přestože jsou nám blízcí, cítí se bezmocní a nemohou nám pomoci? Za všech těchto okolností cítíme potřebu opory větší, než jsme my sami: potřebujeme pomoc Boha, jeho milosti, jeho Prozřetelnosti a síly, kterou nám daroval jeho Duch (srov. Katechismus katolické církve, 1808). Zamysleme se tedy na chvíli nad Boží přítomností v blízkosti trpících, a to zejména ve třech aspektech, které ji charakterizují: setkání, dar a sdílení.

 

1. Setkání. Když Ježíš posílá dvaasedmdesát učedníků na misii (srov. Lk 10,1-9), vybízí je, aby nemocným říkali: „Přiblížilo se k vám Boží království“ (v. 9). Žádá je, aby jim pomohli vnímat i v nemoci, jakkoli bolestné a těžko pochopitelné, příležitost k setkání s Pánem. Jestliže totiž v době nemoci na jedné straně pociťujeme veškerou svou křehkost jakožto tvorů – fyzickou, psychickou i duchovní –, na druhé straně zakoušíme blízkost a soucit Boha, který v osobě Ježíše sdílel naše utrpení. On nás neopouští a často nás překvapuje darem houževnatosti, o níž bychom si nikdy nemysleli, že ji máme, a kterou bychom sami nikdy nenašli.

 

Nemoc se pak stává příležitostí k setkání, které nás proměňuje, k objevení neochvějné skály, o kterou se můžeme opřít, abychom čelili životním bouřím, což je zkušenost, která nás i v oběti posiluje, protože si lépe uvědomujeme, že nejsme sami. Proto se říká, že bolest s sebou vždy přináší tajemství spásy, protože nám dává zakusit blízkou a skutečnou útěchu, která přichází od Boha, až k „poznání plnosti evangelia se všemi jeho přísliby a životem“ (Sv. Jan Pavel II., Promluva k mladým, New Orleans, 12. září 1987).

 

2. A to nás přivádí k druhému námětu k zamyšlení, kterým je dar. Nikdy si totiž neuvědomujeme tak jako v utrpení, že veškerá naděje pochází od Pána, a že je tedy především darem, který je třeba přijímat a pěstovat a zůstat „věrní Boží věrnosti“, jak se krásně vyjádřila Madeleine Delbrêlová (srov. La speranza è una luce nella notte, Vatikán 2024, Předmluva).

 

Pouze v Kristově vzkříšení navíc nachází každý náš osud své místo v nekonečném horizontu věčnosti. Teprve z jeho Velikonoc pro nás plyne jistota, že nic, „ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky“ (Řím 8,38-39). A z této „velké naděje“ pramení každý další záblesk světla, s jehož pomocí lze překonávat životní zkoušky a překážky (srov. Benedikt XVI., encyklika Spe salvi, 27.31). A nejen to, Zmrtvýchvstalý také kráčí s námi a stává se naším společníkem na cestě, jako tomu bylo u Emauzských učedníků (srov. Lk 24,13-53). Stejně jako oni i my s ním můžeme sdílet svou bezradnost, starosti a zklamání, můžeme naslouchat jeho slovu, které nás osvěcuje a rozněcuje naše srdce, a rozpoznat ho přítomného při lámání chleba, a tak i v přítomnosti vnímat onu „vyšší skutečnost“, která nám svým přiblížením vrací odvahu a důvěru.

 

3. A tak se dostáváme ke třetímu aspektu, ke sdílení. Místa, kde je utrpení, jsou často místy sdílení, kde se vzájemně obohacujeme. Kolikrát se člověk u lůžka nemocného učí doufat! Kolikrát se člověk, stojící v blízkosti trpících, učí věřit! Kolikrát, když se člověk skloní nad těmi, kteří to potřebují, objeví lásku! Člověk si uvědomí, že jsme „andělé“ naděje, Boží poslové, jedni pro druhé, všichni společně: nemocní, lékaři, ošetřovatelé, rodinní příslušníci, přátelé, kněží, řeholníci a řeholnice, ať jsme kdekoli – v rodině, na klinice, v pečovatelském domě, nemocnici či v léčebně.

 

Je důležité umět vnímat krásu a význam těchto setkání plných milosti a naučit se je zaznamenávat ve své duši, abychom na ně nezapomněli: uchovat si v srdci laskavý úsměv zdravotnického pracovníka, vděčný a důvěřivý pohled pacienta, chápající a starostlivou tvář lékaře nebo dobrovolníka, tvář plnou očekávání a úzkosti manžela či manželky, dítěte, vnoučete nebo drahého přítele. To všechno jsou světla, která tvoří poklad a která i v temnotě zkoušky nejen dodávají sílu, ale učí pravé chuti života v lásce a blízkosti (srov. Lk 10,25-37).

 

Drazí nemocní, drazí bratři a sestry, kteří pečujete o trpící, v tomto Jubileu máte více než kdy jindy mimořádnou úlohu. Vaše společná cesta je totiž znamením pro všechny, „hymnem oslavujícím lidskou důstojnost, zpěvem naděje“ (bula Spes non confundit, 11), jejíž hlas dalece přesahuje pokoje a lůžka míst, kde o vás pečují, a podněcuje a povzbuzuje v lásce „sbor celé společnosti“ (Ibid.), v harmonii někdy těžko dosažitelné, ale právě proto velmi milé a silné, schopné přinést světlo a teplo tam, kde je ho nejvíce zapotřebí.

 

Celá církev vám za to děkuje! Činím tak i já, modlím se za vás a svěřuji vás Panně Marii, útěše nemocných, slovy, jimiž se na ni v nouzi obrátilo již tolik bratří a sester:

 

Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko.
Neodmítej naše prosby v našich potřebách,
ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná!

 

Žehnám vám i vašim rodinám a vašim blízkým a prosím vás, abyste se za mě nezapomínali modlit.

 

Dáno v Římě, u sv. Jana v Lateránu dne 14. ledna 2025

 

FRANTIŠEK

foto: Zdeněk Poruba / Člověk a Víra